Homilie na neděli 1. 11. o nebi, očistci a odpustcích
31.10.2020 | V těchto dnech se často vynořuje téma odpustků. Vraťme se tedy k tomuto pojmu a jeho souvislostem.
Odpustky? Jde o hřích!
Vše se týká konečného života s Bohem na věčnosti. Aby byl možný, nesmí nás nic od Boha dělit. Mluvíme o hříchu, což je vždy náš skutek, kterým se my sami postavíme proti Bohu, odmítneme jeho lásku a konáme nějaké zlo. Hřích tedy nikdy není nevědomý (hříchem nemůže být skutek, o kterém jsme netušili, že je zlý). Dopustíme-li se hříchu, poškozujeme vztah s Bohem, stavíme do tohoto vztahu bariéru a nemůžeme jeho milost přijímat vůbec nebo jen částečně. Tuto bariéru odstraňuje především Bůh sám svou láskou, mluvíme o odpuštění viny. Ale zůstává ještě následek hříchu. Má mnoho projevů, např. lpění na věcech tohoto světa nebo stesk po skutcích zla, touha po moci... Tyto dopady označujeme možná nešťastným termínem „trest“.
Příklad
Snad si to lze představit na příkladu havárie vozidla, kdy řidič svým pochybením způsobí škodu na svodidlech nebo na dopravním značení. Způsobil společenskou škodu a ta se musí řešit správním řízením, které je spojeno s pokutou a úhradou škody („vina“). Ale zůstala ještě jedna velmi nešťastná věc! Jeho vozidlo je nepojízdné, musí ho odtáhnout a opravit. A to je často zdlouhavé a drahé (analogicky bychom pro to použili termín „trest“).
Bible a očistec
Hřích jako bariéru mezi člověkem a Bohem si uvědomujeme, ale jeho přesnější důsledky příliš nerozlišujeme. Mají však význam. Ve Starém zákoně najdeme již první zmínky např. v Druhé knize Makabejské 12,43–45, kde Juda Makabejský přináší oběť za padlé bojovníky: „Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé. On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka – proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy.“
Nový zákon mluví o oběti Ježíše Krista, kterou je každý hřích smyt, pokud Ježíše přijmeme a vyznáme jako Pána svého života. Kristova krev boří bariéry hříchu. Tak může být smazán jakýkoli náš hřích. A to nejen nyní, když stojíme na zemi, ale také „v budoucím věku“. O odpuštění v budoucím čase mluví sám Pán v citátu, který známe spíše z jiné souvislosti: „I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím...“ (Mt 12,32).
Zdá se, že očištění od hříchu je tedy bohatší téma. Sv. Pavel mluví o očištění v souvislosti s heretiky, kteří přišli do korintské komunity: „...jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm“ (1 Kor 3,10–15). Pavel připouští, že existuje situace, kdy někdo spáchal hřích, a přesto má šanci, i když jeho dílo pohltí „oheň“. Stojíme u teologie očistce. Znamená to, že v blízkosti Boží člověk zakusí něco, co ho pročistí či dá mu plně dozrát, aby byl schopen žít a opětovat Boží lásku.
Na příkladu dětí
Pro správné pochopení si můžeme vypomoci příkladem, když jsme jako děti rozbili mamince nějakou vázu. Maminka brzy poznala, co jsme provedli. Jistě ji to bolelo, ale láska k dětem byla mnohonásobně větší, a tak rychle odpustila. Jenže my jsme se báli, bylo nám těžké předstoupit před maminku a všechno přiznat. Styděli jsme se za svůj čin. Tuto bolest lze nazvat očišťováním. Člověk v něm pocítí důsledky činů především ve vztahu k milované osobě, ale i vůči Bohu.
Jak je to po smrti
Křesťané vyznávají, že člověk v okamžiku smrti má poslední možnost rozhodnout se pro či proti Bohu. Nevíme, jak přesně takový okamžik vypadá. Ale věříme, že v něm člověk stane v Boží blízkosti a pocítí jak velikost jeho majestátu, tak míru Boží lásky ke stvoření. Ti, kdo nežili v souladu s Bohem, se buď zcela odvrátí, sami se odsoudí, protože nesnesou Boží blízkost. Stav těchto lidí nazýváme peklem. Nebo vyznají, že po Bohu touží, i když prožívají velikou bolest nad vším, co postavili jako bariéru zla vůči Bohu. Tuto situaci nazýváme očistcem. Tito lidé jsou Bohem přijati, již mají podíl na Boží slávě, ale okoušejí bolestné důsledky hříchů. A konečně někteří jsou plně oddáni Bohu a doslova padnou do náruče milujícího Boha. Tomuto stavu říkáme nebe. Peklo je stav naprostého chladu bez života, bez čehokoli nadějného, krásného, dynamického. Snad by se to dalo přirovnat k věčnému mrazu. Nebe je stav plnosti života, protože Bůh je pramenem života a z něj tryská veškeré dění, veškerá kreativita, bohatství, dobro a krása. Ti, kdo stojí v Boží blízkosti, nejen že jsou naplněni radostí, ale jsou zapojeni do velikého tepu Božího života.
Odpustky
Co ale bude s těmi, kteří po Bohu touží, ale dělí je od něj bolest důsledků jejich hříchů? Ježíš povolal každého člověka, aby se stal součástí společenství poutníků za Bohem, mluvíme o církvi (Kyriaké od slova Kyrios – Pán). Toto milované společenství on sám vybavil mnoha milostmi a dal apoštolům možnost z tohoto obrovského pokladu Boží milosti čerpat. Nástupci apoštolů jsou tak povinni nabízet různé formy, jak získat Kristovy milosti odstraňující bariéry důsledků hříchů. Tyto možnosti, jak smazat důsledky hříchů, tedy „tresty“ za ně, nazýváme odpustky. Mají řadu forem, jde například o modlitby, kající skutky, činy milosrdenství... A lze jimi vyprosit odpuštění „trestů“ nejen pro sebe sama, ale také pro naše zemřelé. V modlitbě za „duše v očistci“ tedy prosíme, aby naše zemřelé už nic nedělilo od plnosti Boží slávy. To je smyslem modlitby v čase „dušičkových“ dnů.