Kázání na 29. neděli v mezidobí A (18. 10. 2020)

 17.10.2020 | Homilie na čtení 29. neděle v mezidobí A (18. 10. 2020): evangelium Mt 22,15-21 a první čtení Iz 45,1.4-6.

Atmosféra 29. neděle v mezidobí (připadá na 18. října 2020) je v naší zemi značně ponurá. Nejen, že počasí uplynulých dnů bylo deštivé, ale situace kolem covidu je nanejvýš nepříznivá. Čím dál tím více lidí se nedůvěřivě na vás dívá, když vstupujete do obchodu či autobusu... Divný čas.

Boží slovo této neděle otevře nějak podobnou atmosféru. V evangeliu vylíčí situaci, když se blížily Velikonoce a Ježíš věděl, že se s nimi přiblížila také jeho smrt. Útoky ze strany představitelů oficiálního židovství přibývaly. Zápletka z evangelia (Mt 22,15-21) připomíná situace, které zažili obyvatelé zemí s totalitním režimem, když se je tajná policie snažila nachytat na nějaké neřešitelné odpovědi při výslechu. I zde se snaží Ježíše vmanipulovat do odpovědi, která mu zásadně zkomplikuje další veřejné působení. Jde tedy o zlý úmysl, cílem není teologie, diskuse o víře, ale zlomení osloveného.

Jenže před tazateli stojí Boží Syn! Bůh, který vidí do srdce a není ho možné vmanipulovat do politikaření. Stojí tu proti sobě zlem pokřivený člověk a Bůh nabízející spásu. Absurdností situace je fakt, že tito lidé přišli s úmyslem bránit víru. Mají strach, který zaslepuje jejich ochotu vidět Boží jednání, prorocké impulsy, kterými Bůh posouvá dějiny světa i jejich vlastních životů. Bůh v jejich faktickém uvažování zcela chybí. To není jen informace z dávné minulosti. To se děje velmi často i nyní.

Klíčem k porozumění úryvku evangelia je kontext starozákonní teologie. Izraelité přijali od Boha smlouvu, která jim zaručovala Boží ochranu, svobodu a milost, pokud budou dodržovat přikázání. Mezi prvními přikázáními se říká: „...nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho...“ (Ex 20,4).
S Kristem mluví žáci židů, kteří se považovali za vzorné následovníky Mojžíše v plnění Desatera (Smlouvy). Snaží se do poslední čárky mít všechno pod kontrolou. A oni mají u sebe obraz císaře? Proto si Pán nechal peníz podat od nich, sám nic takového nenosil. Oni tak netuše sami sebe usvědčili ze zpronevěry Smlouvě.

Přesto může Kristova odpověď působit nejasně: „Dávejte (doslova „odevzdejte“), co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Liturgie nám nabízí řešení v prvním čtení (Iz 45,1.4-6). V 6. st. př. K. se Izraelité ocitli v zajetí v daleké Babylónii. Po letech zajetí k nim Bůh promlouvá ústy proroka Izaiáše: „Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne.“ Jde o silné ujištění a dodání odvahy lidem, kteří strávili několik desítek let v zemi, kde se ctili jiní bohové. Izraelité se mnohokrát ptali: Je Hospodin i v této daleké zemi Pánem? Má moc vyřešit naši situaci? A nyní dostávají jednoznačnou odpověď: Jediný Bůh je Pánem a to kdekoli na světě. On má moc vyřešit bolest, zajetí, covid...

Ježíšova odpověď vyosila tazatele. Jejich „vzorné plnění přikázání“ ukázalo značné trhliny. Jakoby jim Ježíš říkal: „Zaplaťte daň tomu, komu reálně sloužíte.“ Rozumějme, že zde nejde o daňovou problematiku, ale otázku na rovině praxe víry. Otázka měla být chytákem. Stala se velkým tématem pro každého, kdo si váží Boha. Čí obraz u sebe, v nejhlubším nitru nosíme?

P. Michal Němeček