Kázání na 30. neděli v mezidobí A (25. 10. 2020)
24.10.2020 | Homilie na čtení 30. neděle v mezidobí A: evangelium Mt 22,34–40 a první čtení Ex 22,20–26.
Nekonečné diskuse na téma nošení či nenošení roušek, které mnohé z nás opravdu obtěžuje, zaplavují média snad každý den. Přesto možná právě taková drobnost může ovlivnit zdraví či smrt někoho druhého. Možná by se tak dalo shrnout podstatné z textů 30. neděle v mezidobí A.
Exodus 22
Dnešní první čtení z Druhé knihy Mojžíšovy navazuje na představení Desatera (Ex 20). Máme před sebou kratičký výňatek z právního či sociálního uspořádání tehdejší společnosti nebo přesněji popis, jak se má společenství Izraele zachovat, pokud se někdo dopustí nějakého vážného poškození druhých lidí. Mezi tématy 22. kapitoly, z níž čteme, patří nakládání s cizím majetkem a náhrada za něj, krádež, znásilnění a řada dalších. Jsou to skutečnosti, které zásadně ovlivnily život či lépe živobytí lidí.
Vdovy a sirotci
Zvláštní místo v tomto popisu má skupina lidí, která neměla ve společenském uspořádání řádné postavení. Jde o vdovy, sirotky a přistěhovalce. Tehdejší společnost byla uspořádána klanově. V čele každé velké rodiny stál muž a reprezentoval rodinu před ostatními klany, při hospodářském vyjednávání atd. Žena, děti, ale ani přistěhovalci nebyli rovnými partnery, nebyli bráni do klíčových jednání, jejich hlas nebyl slyšen. Je to společnost, kde každý člen široké rodiny měl svoji poměrně jasně danou roli (prvorozený syn, manželka, děti do dvanácti let atd.). Pokud však žena ovdověla a zároveň ztratila vazbu na širší rodinu, stejně tak děti, staly se de facto lidmi bez nároku na zastání. Na tyto lidi pamatuje zákoník a péči o ně přesouvá do roviny solidarity jednotlivých členů společenství Izraele. Už to není věcí soudu, instituce, ale soucitu každého jednotlivce.
Dnešní svět
Místo a doba, ve které žijeme, jsou již jiné. Dnes stát převzal většinu sociálních povinností a má je zajistit. Každý výdělečný občan přispívá na tuto činnost zhruba třetinou svého platu (ve srovnání s desátkem tehdejší společnosti je to významně více, ale takové srovnání v mnoha ohledech pokulhává).
Příkazy z Mojžíšova zákona nám mohou připadat vzdálené a dnes již nefunkční. Všimněme si však, že příkaz zákoníku krom jiných věcí apeluje na lidskost jednání (neutiskuj, vrať přikrývku, v čem by chudák spal...). Zákoník neřešil ani tolik právní teorii, ale konkrétní jednání v běžných momentech života.
Skutky milosrdenství
I když žijeme v době sociálních programů států, nelze pominout důraz Božího zákoníku. Tradice církve mluví o skutcích milosrdenství a my jsme si toto téma často připomínali v roce milosrdenství (2016). Katechismus katolické církve v článku 2447 říká: „Skutky milosrdenství jsou činy lásky, kterými pomáháme svému bližnímu v jeho tělesných nebo duchovních potřebách. Skutky tělesného milosrdenství spočívají obzvláště v tom, že dáváme najíst tomu, kdo má hlad, že hostíme toho, kdo nemá střechu nad hlavou, že odíváme toho, kdo nemá co na sebe, že navštěvujeme nemocné a vězněné, že pohřbíváme zesnulé. Dávat almužnu chudým je mezi těmito skutky jedno z hlavních svědectví bratrské lásky; je to také úkon spravedlnosti, který se líbí Bohu...“
Současná doba
Současná doba je nejen časem pandemie, ale stává se čím dál více ekonomickou výzvou a s velkou pravděpodobností přichází „hubená“ léta. S tím se vrací otázka, jak konkrétně my jsme ochotni pomoci těm, kdo jsou v nouzi. Jistě ti, kdo sami mají málo, mohou pomoci spíše lidskou blízkostí, fyzickou pomocí, ale my bohatší máme povinnost nezůstat lhostejní k ekonomické nouzi lidí okolo nás.
Když si pomoci neváží...
Právem mnozí namítají, že řada lidí si pomoci neváží, rozhází dary bez připravenosti šetřit nebo myslet na budoucí dny. Práce s bezdomovci ukázala, jak složité je to téma, protože jejich mentalita přístupu k hospodaření s vlastními prostředky je často naprosto odlišná a nekoncepční. Podobně jsou na tom některé skupiny obyvatel, zřejmě i celé oblasti světa. Mentalita, kultura takových skupin lidí nás snadno odrazuje od pomoci. Neplatí však, že odpovědnost za řešení chudoby je na více stranách? My, jako poskytovatelé pomoci jsme jen jedním z článků. Část odpovědnosti je i na příjemcích! I oni odpovídají za svůj život a své živobytí. A jejich svobodu musíme respektovat, ovšem nikoli podporovat jejich nezodpovědnost. A pokud jsme sami na rovině příjemců, bývá obvyklé, že se trochu zdráháme přijmout nezištný dar. Dar však zavazuje minimálně k odpovědnému nakládání s takovými prostředky.
Jak jednat?
Všechny tyto otazníky jistě potřebují hledání moudré, nikoli ukvapené a zjednodušené odpovědi. Nemohou však vést k odmítnutí pomoci potřebným. Snad právě současný velmi bohatý svět dokáže domýšlet příčiny a hledat cesty, jak pomoci postiženým lidem. Díky internetu atd. lze snadno ověřit řadu skutečností, které napoví, jak, komu a kdy směřovat naši pomoc.
Bůh nás zavazuje k pomoci potřebným. Nesmíme přehlédnout jejich nouzi či zůstat lhostejnými, jak to vyjádřil Pán Ježíš v dnešním evangeliu: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
P. Michal Němeček