Slovo k 2. neděli velikonoční

 18.04.2020 |

Za zamčenými dveřmi

V této době žijeme v podobné situaci, jakou popisuje druhá část dvacáté kapitoly Janova evangelia. Kostely jsou zavřené, dokonce po celém světě, a my jsme za „zavřenými“ dveřmi našich domovů, mimo chrámy…

Učedníci se báli rozzuřených představitelů židovství, my se bojíme nákazy. Co se bude dít dál? V obou případech do toho vstupuje Pán a to rovnou, přes zavřené dveře. Je najednou tu, uprostřed nás a říká: „Pokoj vám.“
Učedníci ještě ráno netušili, že žije. Přes den se doslechli o prázdném hrobu a také to, že ženy Ježíše viděly. Ale nyní tu stojí přímo před nimi. Nenadává jim za jejich slabost nebo selhání, přináší pokoj. Ježíš vzkříšený přináší zásadní změnu fungování světa. Toto je první den v týdnu nového stvoření. Od tohoto dne se svět bude počítat jinak. Už nekraluje hřích a smrt. Kraluje odpuštění a pokoj. Učedníci přes všechny své slabosti se právě nyní stávají nositeli této radosti, tohoto evangelia Božího. To je nová zpráva, nová Tóra: zaslíbený Boží pokoj, vítězství Božího milosrdenství, vítězství odpuštění.

Dech Boží

Odpuštění není věcí znalostí, umu, schopností. Je to moc Boží. Bůh nechce vylít na stvoření a především na člověka pomstu za jeho zlo. Bůh splácí zlo sám a církvi, své nevěstě předává pokoj. Dechnutí, kterým Ježíš předává Ducha Božího, je velmi symbolické (srov. Jan 19,30). Otec a Syn „vydechují“ Božího Ducha nebo jinak, dýchají Ducha svatého. V hebrejštině se stejným slovem označuje dech i vítr a potažmo vzduch. Duch svatý vychází od Otce a je Synem přijímán. A stejně tak i vychází od Syna a je darem Otci. Tohoto ducha lásky Boží nyní Ježíš dává a apoštolové ho nyní přijímají. Není to duch nenávisti, pomsty farizejům či snad nějaký duch záškodnictví, zlořečení… Duch Boží je plný síly, moudrosti, milosti, pokoje a prostupuje večeřadlo.

Tomáš

Zajímavou roli zde sehrává Tomáš, protože u těchto strhujících událostí nebyl. Vypadává ze hry? Naopak, Ježíš mu věnuje zvláštní pozornost. Tomáš se díky své absenci stává obrazem nás, kteří jsme tehdy nestáli ve večeřadle. Jak můžeme uvěřit, když jsme Pána neviděli? „Blahoslavení, kdo neviděli a přece uvěřili.“ Tomáš se za nás všechny dotýká ran a je to tak silné, že padá na kolena a za nás všechny vyznává: „Můj Pán a můj Bůh.“ Toto je vrchol Janova evangelia. Už nikoli pocestní, slepci, žena u studny, ale především jeho učedníci vyznávají, že Ježíš je Boží syn.
Nejde vlastně o učedníky. Jde o nás, čtenáře, posluchače. To kvůli nám Kristus zemřel na kříži, pro nás nyní vstupuje do místnosti a říká: „Pokoj vám.“ Dnes, po všech událostech Velikonoc bychom měli také my padnout na kolena před Ježíšem a vyznat ho jako Boha, který kraluje, jako Pána nad svým životem. Zkusme to!

P. Michal Němeček