Slovo k Velkému pátku

 10.04.2020 |

Ve středu událostí Velkého pátku stojí kříž. Jak se všechno seběhlo, vyprávějí v dnešní liturgii pašije podle Jana. Nejde však o prostý popis děje či snad krutostí. Právě Janovy pašije jsou neseny mnohem hlubším výkladem událostí.

Již ve čtvrtek večer se Ježíš odebral do Getsemanské zahrady. Tady začal příběh kříže. V zahradě se rozhodl vydat svůj život za člověka, za jeho záchranu. Chrámová stráž, což zřejmě nebyla nijak vybavená bezpečnostní jednotka, ale spíš jakási pořádková služba, je v Janově podání zcela konsternována setkáním s Kristem. Před jejich očima nestojí zločinec, ale vznešený král.

Pilát jako římský správce  země nebyl zastánce židovského náboženství, nectil Hospodina a nebyl ani příznivcem židovských představených. Zároveň potřeboval udržet zemi v klidu a nedopustit nějaké velké pobouření. V Janově podání ale vystupuje jako příklad „nezávislého“ pohana. Snad je symbolem mnoha lidí, kteří jsou „nezávislí“ na Bohu a těch, kdo ho uctívají. Jakoby jen zvnějšku nahlíží do této náboženské problematiky. Ale Kristova skutečnost zasahuje stejně zásadně i jeho!

Ježíš tváří tvář této veřejné světské moci naplno vyznává: „Já jsem král!“ Není již prostor na vysvětlování. Kristus si nemá na co hrát. Ví, co ho čeká. Proto mluví jasně, ať je to vhod či nevhod. Z jednání Piláta je patrné, že to nebere na lehkou váhu. Je si evidentně vědom, že Ježíš je nevinný! Zkouší nějakou taktiku, jak Krista, ale i sebe vymanit z nátlaku davu a jak najít cestu, aby nemusel vynést soud.

Proto představil světu Ježíše jako obyčejného člověka – zbičovaného, zuboženého, tak poníženého, aby nikdo nemohl předpokládat jeho vliv na politiku a společnost: „Ejhle, člověk.“

Pilátova slova jsou však zásadní: Takto vypadá člověk! Před očima davu stojí lidství – křehké, slabé, zranitelné. Ale člověk nemá slitování s člověkem.

Stále více se dialog mezi davem a Pilátem stáčí ke slovu KRÁL, až sám Pilám jako oficiální představitel vlády v zemi říká: „Hle, váš král!“

Izrael měl posledního krále 600 let před tím! Tehdy král Sidkiáš podlehl Babylónské říši. Jeruzalém, chrám i celá země byly zcela zničeny. Od té doby i přes dějinné zvraty již nikdy Izrael krále neměl, a po celou tuto dobu vyhlížel zaslíbeného mesiáše, pomazaného krále, který je vysvobodí z područí zla.

„Hle, váš král!“ Ale odpověď lidu zní: „Nemáme krále, jen císaře!“ Toto je stav člověka, odmítl Boha a jeho záchranu. Zřekl se skutečného krále. Komu svěřuje svůj osud, vedení, naděje? Do čích rukou?

Janovy pašije shrnují popis cesty na Golgotu a děsivost trestu ukřižování jen asi do čtyř vět. Není to pro něj podstatné. Leží mu na srdci jiná skutečnost: Zde je král. Jeho bolest a následná smrt jsou vítězstvím nad smrtí, bolestí, lidskou zradou Stvořitele. On, Bůh a člověk, nezradil nebeského Otce.

Žízním! Je to výraz umírajícího člověka, který nemůže dýchat, anebo je to výraz Spasitelovy touhy zachránit člověka? Člověk hasí žízeň svého Spasitele hořkým, kyselým octem. Místo vína podává zkažený ocet. Až do posledního okamžiku člověk neustoupil od zla, které na svém Stvořiteli páchá. Není to Bůh, který se mstí člověku. Je to člověk, který je krutý k Bohu. Ježíš však svůj úkol splnil. Je na konci, je dokonáno.

Stojíme před křížem, před mrtvým králem. Kříž není ani tolik příběhem Ježíše, ale především příběhem člověka, stvoření, nás samotných! Vidíme své dílo, naše ruce, námi zasazené rány, které zraňují.

A rodí se otázka, co dál… Ale Bůh neřekl ještě poslední slovo!

P. Michal Němeček