Slovo ke vzkříšení

 12.04.2020 |

Ježíš zemřel, velekněží a farizeové se radují, že odvrátili hrozbu zmatku, kterou pro ně Ježíš představoval. Člověk zradil Boha i člověka. Ale Bůh neřekl poslední slovo!

Velikonoce pro Izrael znamenají připomínku zkušenosti, kterou si po celé dějiny každý rok připomínají. Byli otroky v Egyptě, ale Bůh je vyvedl a dal jim život a svobodu, jak vypráví čtení z Druhé knihy Mojžíšovy (Ex 14,15-15,1).

Věnujme pozornost textu z knihy Exodus předcházejícímu liturgické čtení, tedy Ex 14,1-14. Izraelité vytáhli z Egypta, ale faraón se vydal za nimi s obrovským vojskem. Když to Izrael zajistil, propadl panice. A vyčítají Mojžíšovi: „Nech nás být, ať sloužíme Egyptu. Vždyť pro nás bylo lépe sloužit Egyptu než zemřít na poušti.“ Mojžíš ujišťuje lid: „Vydržte a uvidíte záchranu. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet.“ Jeho slova jsou zaslíbením pro každého, kdo hledá záchranu v Bohu.

Je noc. Až s neuvěřitelnou přesností evangelista Jan říká při poslední večeři, po té, co Jidáš opustil večeřadlo: „Byla tma…“ Zachytil stejnou atmosféru. Tma, která věští blízkost Zla. Obě scény spolu tak úzce souvisí.

Lid stojí na břehu moře a za svými zády má vojsko. Je to neřešitelná a beznadějná situace. Moře bylo pro Izraelity symbolem smrti. Na rozdíl od jiných národů, Izraelité nebyli mořeplavci a vnímali moře negativně. Také zkušenost s Mrtvým mořem podporovala tuto představu. Není cesty, není řešení.

Ale Mojžíš pozvedá či rozpíná ruce podobně jako Kristus na kříži. A svět se začíná měnit. Uprostřed bezvýchodnosti se otevírá cesta. A jde přímo středem moře. To, co se jevilo jako nepřekonatelná bariéra, se stává řešením. Smrt přestává být hrozbou, ale proměňuje se v cestu k životu!

Kdo vstoupí do této vody, zachrání se. Je třeba následovat Mojžíše, jít za světlem oblakového sloupu. Jen tak se projde na konec. Před očima máme dnes katechumeny, kteří se ve křtu noří do pramenů vody, aby prošli smrtí a zrodili se k novému životu. Vyšli za světlem a ono se jim stává písní života. „Má síla a píseň je Hospodin…“ (Ex 15,2 v překladu CSP).

Nevíme přesně, kolik bylo Izraelitů, kteří prošli mořem. Je ale jasné, že nikdo, kdo zůstal na egyptském břehu, nezakusil záchranu. Tajemství společenství těch, kteří se drží Boha, nespočívá na genialitě vůdce ani v individualitě jednotlivce. Stojí na moci Boží. Jsou to ti, kdo se drží Pána.

Egypťané jsou v příběhu jednoznačně oznámkováni jako nástroj zla. Nechtějme několika větami tohoto příběhu postihnout celou historii, která s jistotou byla komplikovanější. Zaslechněme zprávu, kterou po staletí předávají potomci Abraháma z generace na generaci: Nositelé smrti zahynuli ve vodách moře. Zlo pohlcuje samo sebe. Lid vysvobozený Bohem však stojí na břehu života. Na tuto zkušenost se nesmí nikdy zapomenout. A ona nezůstala jen dávnou zkušeností hloučku potomků Abraháma. Ona se stala předobrazem událostí Velikonoc dosahujících ke každému člověku. Ježíš Kristus rozbil pouta smrti, rozvalil hradbu hrobu a vystoupil jako vítězný dárce života.

P. Michal Němeček