Zamyšlení k Velkému pátku: pozvat ke kříži...

 27.03.2024 | Nedávno jsem dostal email od ženy, která se díky mnoha děsivým událostem ve svém životě ocitla sama. Velké téma jejího života je odpuštění lidem, kteří jí krutě ublížili. Její slova se přímo vztahují k Velikonocům a vystihují zkušenost, kterou bych lépe neuměl popsat.

"Po jedné večerní modlitbě mi došlo, že se nemohu na kříž dívat sama. Pokud mám ve svém srdci touhu dívat se na Krista na kříži, nemohu klečet  na Velký pátek u kříže sama. Musím pozvat ke kříži ty, kdo mi ublížili. A pokleknout společně s těmi, kdo mi ublížili, ubližují nebo i s těmi, kterým jsem ublížila já.

Jen si představte: Jste vedle sebe, mlčíte, ale díváte se současně na Krista na kříži. Ukřižovaného, vyčerpaného, žíznivého, umučeného, nahého, zakrváceného, dusí se. Nedívám se na toho, kdo je vedle mne, toho jen zvu. Ale teď se díváme společně na Krista. 

Mě to nutí odpustit, odpustit všem a úplně všechno, bez podmínky. Nejde ”vybírat”, co se mi hodí odpustit. Při pohledu na Krista na kříži musím i já prosit za odpuštění.  Kříž opravdu vede k odpuštění: „Já mohu odpustit a je mi odpuštěno.“ To je vzkříšení a to je vzkříšení k životu, to je vzkříšený život, to je prostě život.

Když nad tím přemýšlím, tak nejsem u kříže sama. Zvu další, další lidi, kteří se dotýkají mého života, nebo dotkli. Tak se přibližuji smyslu slov: „Kristus zemřel za naše hříchy, za nás všechny“. 

Prosím, nebuďme u kříže sami! Buďme tam všichni společně, bez toho to opravdu nejde. Ježíš Kristus je spása a jeho kříž je i mým křížem. Nejsme sami, i když se to může velmi často zdát."

21. března 2024

foto M. Něměček